This is my life...

o mně a mých tajnostech

AKCE

HTT 2009 - Hvězdné Top Terno

 

Letos trvala cesta jen dvě a půl hodiny, protože už jsme věděli kudy kam. Rekordně jsme dorazili za světla a tentokrát se i se stanem usadili na velké Jižní louce.

 Čtvrtek 17.9.2009

Letos trvala cesta jen dvě a půl hodiny, protože už jsme věděli kudy kam. Rekordně jsme dorazili za světla a tentokrát se i se stanem usadili na velké Jižní louce.

Jižní louka

Po přípravě všeho potřebného na spaní a noční pozorování jsme se v H-alpha baru občerstvili pivem , hranolkami a klobáskou (já jen hranolkami) a pokecali jsme si s několika pořadateli. K mé radosti jsem se konečně dozvěděla pár informací o Astroclubu Radebeul a dostala jsem letáček o drážďanské hvězdárně, která se po letech bude znovu otevírat.

Dnešní večer byla vysoká oblačnost, takže se dalo pozorovat jen omezeně. My jsme dnes byli oba celkem unavení. Jen chvíli jsme se dívali triedrem na M31, „Chi a ha“, Jupitera a M13 a různé otevřenky. Občas byl výhled pokažen nějakým tím zrádným mrakem. Je hodně znát, že se HTT koná o týden dřív než minulý rok, je v noci znatelně tepleji a i vlhkost je nižší. Ovšem má to i jednu velkou nevýhodu. V noci sice tolik nemrznete, ale za to vás sežerou komáři. Kterých je tu fůra.

Prý k ránu bylo vidět úžasné zodiakální světlo, ale to já už byla dávno v zemi snové.

Pátek 18.9.2009

Na snídani jsme se probudili už v 8:45. Oproti loňsku jsme si ji zaplatili. Musím říct, že se to vyplatí. Nabídka je pestrá a člověk může vyloženě sežrat, co hrdlo ráčí. Pro milovníky teplé snídaně byla přichystaná míchaná vajíčka se slaninou. Po snídani jsme se do dvanácti vyvalovali v kufru auta. Musel na nás být super pohled. My dva, obklopeni polštáři a jídlem – já si četla a táta pospával.

Po poledni jsme se vydali na vyloženě obkružní jízdu Herzbergem. Bylo nám řečeno, že je zde někde pěkná malá zoo (Tiergehege). Ve snaze dostat se tam jsme projeli jednu část města čtyřikrát křížem krážem, všude byla samá slepá ulice nebo stavební uzavírka. Ale cedule s nápisem „zoo tímto směrem“ nějak chyběla. Nechali jsme se navádět GPS, ale nakonec jsme to po skoro hodině bloudění po tom samém kousku Herzbergu vzdali. Nejblíže od zoo jsme podle GPS byli 503m, tam uzoučká silnice uprostřed lesa končila, byla uzavřená i pro pěší z důvodu opravy.... Tak jsme se místo do zoo vydali na procházku do historické části města. Znovu jsem si prohlédla pěkný kostel St. Marien. Bylo dokonce možné zajít dovnitř. Kostel je obrovský, velkolepý s velkými varhany a původní malovanou klenbou ze 14.století. Bylo zvláštní procházet se tichým prázdným kostelem. Byli jsme tam úplně sami.

Po návratu do „tábora“ se zadní louka zaplnila skoro dvojnásobně. Dokonce jsme sem tam zaslechli nějakou tu češtinu. Chystáme se jít na kafe a na polívku a omrknout něčím Coronadem slunko. A už se těšíme na večerní přednášku a příjezd metrového Dobsona. Celý den je hodně slunečné počasí. Ve stínu se to dá vydržet v pohodě, ale na sluníčku to paří úplně neskutečně. Ani jeden jsme s tímto počasím vůbec nepočítali, takže nemáme moc triček s krátkým rukávem a já postrádám sluneční brýle. :-/

Večer jsem byla na přednášce Dr. Matthiase Steinmetze o dalekohledech. Na poslech, to bylo celkem náročné, protože mluvil trochu sekaně. Ale nakonec se z toho vyklubala velmi zajímavé povídání. Nejvíc mě zaujal popis výroby 8,4 metrového zrcadla pro large binocular teleskop Mt. Graham v Arizoně a také jeho transport na místo a jeho usazení do dalekohledu. Laik si ani neuvědomuje, kolik kreativity a lidského úsilí je k tomu potřeba. Na závěr přednášky byly nastíněny plány do budoucna – 30m dalekohled od NASA, 42m od ESO a 100m od NASA (jak jinak, že). Překvapilo mě taky, že Hubblův teleskop má jen dva metry, to sem fakt netušila!

Po přednášce se na Severní louce za přítomnosti starosty Schönewalde a předsednictva sdružení Astro Team Elbe-Elster e.V. Vykopala symbolicky malá díra a do ní se zasadil základní stavební kámen budoucí hvězdárny. O kulturní vložku se postaral majitel obřího Dobsona a zazpíval nám za hry na kytaru nějakou německou písničku, kterou znali všichni kromě mě. Její refrén by zněl v uších ještě pět dní... „Üüüber deeen Wolkeeeeeen!“ Po písničce přišel na řadu šampus! Bylo ho hrozně moc, a hrozně moc ho zbylo. Němci prej radši pívo. ;-)

Večer jsme se nejdřív koukli vlastním triedrem 8x30 na Střelce, M31, Chi a ha, M13 atd. Nejvíc mě ale ohromila M33, protože se dala najít naprosto skvěle. Byla velká a celkem jasná. Pak jsme se zastavili u 300mm Meada Lightbridge, u našeho auto-souseda, který je z Possendorfu (kousíček od Drážďan). Moc ochotný nebyl, tak jsme se mrkli jen na činku, řasy a prstencovou mlhovinu v Lyře. Ta prstencovka byla pěkná. Poprvé v životě jsem viděla Cirrusnebel (Řasy) – namodralý pruh, který vypadal jako ptačí pírko. Poté jsme se připozvali k jednomu návštěvníkovi se Skywatcherem 300mm/f1500. Ten mladík byl nadšen naším zájmem. Snažil se vyměňovat filtry a zvětšení jako o život. Většinou jsme ale pozorovali při zvětšení 125x. Já jsem mu dávala tipy na objekty a on je většinou poslušně hledal. Nesplněným přáním zůstala akorát M15 a M92. Ale měli jsme možnost kochat se nádhernou na hvězdy rozdělenou M13. Zaujali mě na ní asi tři nebo čtyři jakoby z ní vycházejíci ramena hvězd, takže mi trochu připomínala sluníčko, tak jak ho malují děti. M31 byla jasná a nádherně byla vidět M110 a M32. M51 byla vidět opravdu jako vírová galaxie a ne flek (aneb Matsch, jak říká majitel obřího Dobsona), dal tam prý ještě nějaké větší zvětšení. M81, M82 plus ještě nějaká mnohem menší galaxie hned vedle byli krásně jasné. Chi a ha pro mne byly vrcholem všeho. Dalekohled má prý velké zorné pole, takže bylo vidět obě otevřenky najednou i při 125ti násobném zvětšení. Těch hvězd! Bílých, namodralých. Naprostá paráda! Měla jsem pocit, jakoby tam někdo vysypal diamantový náhrdelník. Dále jsme ve Skywatcherovi viděli Jupiter, M57 – znovu a dokonce lée než u pána s Lightbridgem, Albirea, M1 – taky krásně rozdělené na jednotlivé hvězdy, Mlhovinu ve Štítu, M11, E.T. - měl krásný žlutý vočíčka.

Skywatcher

Po několika desítkách minut strávených se Skywatcherem jsme se vydali na metrový Dobson. Tenhle rok, jsem si řekla, že tam vylezu, i kdybych se měla počůrat strachy. A vážně jsem to zvládla, i bez počůrání. :-p A po několika vylezení nahoru jsem se dokonce přestala bát úplně! Sem na sebe pyšná! :-) Jediný můj problém je u toho Dobsona pohyb nahoru a dolů, Jde to trochu ztuha. Alespoň, ze do stran se to hýbe skoro samo. V Dobsonu jsme se koukli na M57, ale jen při 150ti násobném zvětšení. Rozdíl oproti Skywatcheru byl tedy skoro jen v barvě – prstencovka byla pěkně nazelenalá. M13 vypadala stejně úchvatně jako v knížkách. Fakt nádhera. M27 byla lehce namodralá, tu jsme pak dokonce viděli binokulárem ve 300násobném zvětšení, takže zabírala skoro celé zorné pole. Za drobné asistence majitele Dobsona jsem činku zvládla posunout za pravý horní okraj, aby tak rychle neutekla dalšímu pozorovateli, cos tál ve frontě za mnou. Jinak byl M27 ve 300násobném zvětšení hodně modrá. Byli za ní vidět hvězdy. A hlavně hodně připomínala přesýpací hodiny – v Německu se jí neříká činka, ale právě ty přesýpací hodiny. Jinak Němci jsou fakt moc milý. Majitel Dobsona mluví hrozně rychle, ale je ochotný. Vyprávěl, že zrcadlo má z Ameriky z nějaké univerzity. Původně chtěl 1,30m zrcadlo, ale to mu výrobce rozmluvil, protože se bál, že by nepřežilo transport do Evropy. Zrcadlo váží 100 kilogramů a přivezli mu ho až před dům – je z Plessa, města nedaleko Herzbergu.

Spát jsem šla kolem jedné, protože snídaně je v devět ráno a já si musím šetřit energii na sobotní noc. Před spaním jsem se naposledy podívala na oblohu a uvědomila si, že přesně kvůli ní jsem přijela. Páteční noc byla prostě nádherná, luxusní! Mléčná dráha vypadala jako vysipaná dětská krupička. Každý i okem pozoroval černou a hvězdami posetou oblohu. Kam se na ni hrabe obloha expediční? Člověku pak nezbývá nic jiného, než zírat na to s úctou.

Sobota 19.9.2009

Ráno snídaně a pak hurá do sprchy. Konečně! Moje vlasy zuřivě protestují už od včerejšího odpoledne. A měli jsme štěstí, protože klíče od sportovní haly zrovna někdo přivezl zpátky.

Celé odpoledne jsme strávili čtením scifi knížek ve stínu auta nebo spánkem. Bylo hrozné teplo. Sluníčko pálilo jak ďas. Nevěřícně jsme kroutili hlavou nad tím, jak se někteří naši němečtí sousedé dokáží celé odpoledne grilovat na slunci. Vyvalovali se před karavanem mezi těmi svými astronomickými poklady a postupně rudly a rudly... Původně jsme měli v plánu se jít odpoledne projít do lesa, na místo jménem Cannus Lupus, kde byl zabit zde poslední volně žijící vlk. Ale taťka řekl, že jestli vyleze na sluníčko, špatně to s ním skončí. Takže jsme jen pokračovali ve čtení.

Večer přijelo několik Čechů, mezi nimi Martin Mašek a Martin Gembec. Po občerstvení a zhlédnutí několika dalekohledů jsme se ukempili u obřího Dobsona. Znovu se pozorovala tradiční M13 a M27. K mé radosti navíc přibyla M31. Do zorného pole se samozřejmě celá nevešla. Mě ale spíš uchvátila sousední M32, která byla neskutečně velká. S jasným jádrem a oparem okolo už nevypadala jen jako kulatější hvězda. Poté jsme pozorovali převážně větším binarem se 35ti násobným zvětšením všechno možné. Různé menší i větší galaxie a hvězdokupy. Pěkná byla M76, planetárka v Perseovi, kterou jsem viděla již minulý rok na expedici při 25ti násobném zvětšení. Dnes bylo jednoznačně poznat, že se nejedná o hvězdu, nýbrž o mlhovinu. Kochali jsme se otevřenkami ve Vozkovi. Dále jsme zhlédli M35, několik objektů poblíž Vodnáře, drobnější a ne moc pěkné hvězdokupy v Labuti, M33, M1 v Býku, Hyjády, Plejády, několik dvojhvězd, atd. Objektů bylo tolik, že si je ani všechny nepamatuju. Ale moc mě to bavilo. Dalším takovým zajímavým bodem dnešní noci bylo pozorování Jupitera v nějakém větším dalekohledu. Byly na něm pěkně vidět pásy a zrovna zacházel z pravé strany jeden z jeho měsíců, což byl unikátní zážitek. Když se člověk zadíval, uviděl na okraji Jupitera malý vystouplý bílý puntík, jako perličku.

Po východu již toužebně očekávaného Oriona jsme se znovu vrátili k metrovému Dobsonu. Zrovna se pozorovaly Řasy. Naprostá bomba! :-) Neuvěřitelné detaily! Vypadaly jako namodralá potrhaná stuha nebo do vody vylitá tempera. Navíc byl Dobson pro tuto noc vybaven zoomem, takže se objekty daly přibližovat a oddalovat. Jsem hrdá, že jsem na letošním HTT poprvé v životě viděla M42 v Orionu, a to rovnou v obrovi. Kluci tvrdili, že v ní vidí několik barev – zelenou, modrou a oranžovou. Mně sice přišla skoro celá šedobílá maximálně lehce do modra, ale i tak to bylo luxusní. Protože M42 byla ještě dost nízko nad obzorem, nemuselo se během pozorování lézt na ten pověstný čtyř metrový žebřík, ale jen na malé dřevěné schůdky. Musím říct, že jsem z těch rádoby schůdků měla mnohem větší strach, než z té nejvyšší šprycle žebříku! Byly vrtkavé a úzké. Při cestě dolů jsem měla strach, že ztratím rovnováhu, nebo se netrefím na schod. Držela jsem se okolních lidí za ruku a tak moc se snažila nespadnout, že mi nedošlo, že při té cestě dolů pořád ještě držím madlo od toho Dobsona. Takže jsem celého obra stáhla s sebou dolů a M42 se ztratila. Ups. Naštěstí ji šikovní Češi v mžiku znovu našli. Ale já si stejně připadala dost blbě.

Chtěli jsme se jesště podívat na koňskou hlavu a Stefanův kvintet, ale majitel začal po M42 dalekohled nekompromisně uklízet. Pro mě to znamenalo povel jít spát. Alespoň se na koňskou hlavu můžu těšit do příštího roku!

Ráno jsme z HTT odjížděli za rozbřesku. V celém tábořišti panovalo ticho a klid. Většina lidí ještě spala. Abych se vyhnula tísnivému pocitu, kterým ta scéna na mě působila, tak jsem raději zavřela oči a nechala se znovu unášet spícími hvězdami.

Letošní HTT bylo jiné než minulé a troufám si říct, že lepší. Možná, že i co se týče počasí, protože páteční noc byla vyloženě fantastická a sobotní i navzdory několika cirrům a vysokému oparu předčila jasnou oblohu v Úpici.

Jedenácté setkání HTT 2010 se bude konat začátkem září a já už se teď moc těším. Doufám, že příští rok dorazím už s vlastním dalekohledem. :-)

 

Žádné komentáře