This is my life...

o mně a mých tajnostech

AKCE

HTT 2008 aneb Hvězdy, Tma a Tequila

25.-28.9.2008. Já, Klárka a Zdeněček jsme strávili rozhodně zajímavé tři dny pod stanem v nedalekém Braniborsku. Tady je podrobný záznam našich společných chvil pod hvězdami.

Čtvrtek

Přijeli jsme za tmy. Jeßnigk je prdel světa. Ale obloha je vážně dost tmavá. Hlavní výhodou je, že je vidět celý obzor. Jeßnigk se nachází v rovinatém území Německa. Poslepu jsme postavili stany a udělali si drobnou procházku mezi dalekohledy a ostatními stany. Dost hrozivé bylo zjiště, že tu není ani jedna sprcha. Pozorovat jsme začali zhruba v deset. Všichni pozorovali na louce, jen my jsme zdevastovali kukuřičné pole vedle. Koukali jsme na M31, M110, M32, M33, M1 a M42, “Kembleovu kaskádu”, M36, M37, M35, M38 ve Vozkovi. M36, M37, M38 jsou opravdu nádherné otevřenky. M33, M32, M31 a M110 byly tradičně také super. I v M33 byl dobře vidět střed. Zdeněček našel slabou galaxii pod M81 a M82, která má označení 3077. S trochou fantazie jsme ji viděly i my dvě, Klárka a já. Poprvé jsem viděla M42 v Orionu, bohužel jen velkým sometem. Obloha byla opravdu jasná. Bylo to zvláštní, protože když jsme vyjížděli z Čech, bylo odporně zataženo. Tady začaly až ve dvě v noci vylézat mraky, tak jsme to zabalili. V lampači hlásili, že tu noc byla velká vlhkost vzduchu, ranní teploty 5-6°C. Ale před zmrznutím nás chránil svařák a zimní oblečení.

Pátek

Ráno mi neustále kolem stanu pobíhalo dítě. Stan jsem postavila totiž přímo před prolézačky. Snídaně proběhla v polních podmínkách a Zdeněček odmítl jíst můj koláč i buchtu. Zmlsanec! Jakmile se udělalo hezky, udělali jsme si procházku po Jeßnigku. Je to roztáhlá vesnička. Mají tu hřbitov uprostřed náměstíčka, respektive návsi. A v zahradách vystavené kýčovky, trpaslíky, sošky… Hledali jsme krámek s potravinami. Poté, co jsem se zeptala babičky s kolem a pytlem slámy, jestli se tu dá koupit něco k jídlu a pití a ona mi odpověděla: “No, já nevím, jak je to dneska, ale zeptej se tamhle Anny, ty by to měla vědět;” jsme to vzdali. Nejen kvůli tomu, že Anna v zápětí zmizela ve velkém zeleném domě. K obědu jsme měli housky a instanční polévku. Ani Klárka ani Zdeněček stále nechtějí jíst moje koláče. Dřív to sežerou mravenci.

Taky jsme se prošli znovu mezi stany a prohlédli si dalekohledy. Samé děsivé otevřené konstrukce, metrový Dobson ještě nestojí, místo pro něj vyhrazené zeje prázdnotou. Marně se zatím rozhlížíme po nějakých dalších Češích. Ptala jsem se pořadatelů, jestli je tu ještě někdo další z Čech, ale oni nevědí…

S “válečným sometem” si tu připadáme poněkud, no, cizokrajně. Ale alespoň budíme rozruch a zájem. Dost lidí si ho prohlíží a také fotí.

Ve tři jsme se rozhodli jet do 10km vzdáleného městečka Herzberg. Na to velké dobrodružství jsme se vydali autobusem. Herzberg je docela pěkný. Má pěkné náměstí s malými domy a krásný kostel. Jeli jsme tam, abychom doplnili zásoby jídla a hlavně si koupili nějaké tekutiny na zahřá. Nicméně kde nic, tu nic. V okolí, kde jsme vystoupili nebyl žádný větší krám, jen sem tam maličký obchůdek s ještě menším sortimentem. Takže jsme koupili jen nějaké to jídlo a na alkohol se vybodli. Zatím. Na zastávce autobusu jsme zjistili, že se jedná o tzv. “Rufbus”, to znamená, že se musí předem zavolat, že jím chceme jet, aby vůbec přijel. Dost nás to šokovalo, vzhledem k tomu, že jsme to zjistili až po termínu odjezdu autobusu a že to byl poslední autobus. Takže pro další už jsme si zavolat nemohli. Uvízli jsme v cizím městě, v cizí zemi a potřebovali jsme se vrátit do cizího prdelákova. V knihkupectví jsme si těsně před zavíjačkou vypůjčili mapu a našli konec města a tam nejbližší benzínku. A tím směrem jsme se pěšky vydali. Jediné pozitivum bylo, že jsme na konci Herzbergu narazili na Lidl. Takže jsme koupili zlatou tequilu, pomeranče a skořici. Podle motta: když už tak už. Na benzínce jsme se rozhodli, že si někoho stopnem. Byla to jedíná možnost, pokud nepočítám tu jít to v sedm večer pěšky, jak se dostat zpět. Stopovali jsme dost dlouho. Přecházeli ze stanoviště na stanoviště. A tvářili se sklíčeně. V sedm večer začínala přednáška německého astronomana téma “Jsme ve vesmíru sami?, chtěla jsem tam jít, ale bohužel jsme v tu dobu pořád ještě stáli u cedule s přeškrtnutým nápisem Herzberg a mávali na auta. Ve čtvrt na osm nám zastavil anděl stráž. Štestí v neštěstí. Paní, povoláním řidička autobusu prý nikdy nenechává děti ve štychu a rozhodně ne na silnici, když se stmívá. A i když byla z Kolochau, vesnice, která je trochu jiným směrem než Jeßnigk, dovezla nás přímo na místo.žně nás zachránila…patří jí náš obří dík!

Šla jsem si pak na dvě hodiny lehnout, protože mě šílene bolely nohy, byla jsem grogy a představa dlouhé pozorovací noci mi působila muka. Spánek mi dodal energii. Pozorovali jsme zhruba do dvou, pak se úplne zatáhlo, takže už jsme nepoznali ani jednotlivá souhvězdí. Trošku nás naštvalo, že jsme nic moc nenakreslili, protože jsme více méně čekali do rána, až vylezou hvězdy a objekty, které jsme nemohli pozorovat v létě. Já jsem si nakreslila alespoň dvě otevřenky v souhvězdí Vozky. Po tom, co se nenávratně zatáhlo jsme sbalili dalekohled, vytáhli židle a pozorovali “souhvězdí Tequily”. J

Sobota

Ráno začíná v půl desáté. Probudili jsme se do zimy, se tam nějaké té kapky vody a mlhy. Super. A pak, že v sobotu bude krásně. Klárka zjistila, jak se to má se sprchami. Prý se můžem osprchovat ve sportovním areálu v Kolochau. Musíme si půjčit klíče a zajet tam. Prostě musíme, jelikož nás svědí mastná hlava a smrdí nám nejen nohy. Kolem stanů se válí šlupky od pomerančů a my se modlíme, aby večer bylo jasno a my stihli něco víc nakreslit…

Tak jsme se konečně vykoupali! Vděčíme za to dvěma Čechům z Pardubic, kteří se setkání také zúčastnili. Asi není nutné připomínat, že po třech dnech bez sprchy jsme si připadali jako znovuzrození.

Odpoledne jsme se zúčastnili drobné přehlídky dalekohledů. Vystavili jsme můj půjčený somet a nechali staříky a jiné nadšence, aby se pokochali robustní vojenskou technikou. Jeden mladík dokonce řekl své přítelkyni: “Podívej se na to, kdyby sis dneska chtěla tohle koupit, tak se nedoplatíš.” To nás potěšilo. My jsme se zase pokochali pohledem na slunce v dalekohledech s filtrem. Byla vidět spousta protuberancí, které jsou podle mě naprosto úžasné, lepší než sluneční skvrny.

Tuto noc jsme pozorovali nejdéle, protože jsme věděli, že to je noc poslední. Ale bylo hodně vlhko a opravdu velká vlezlá zima. Nejhůř ji snášely nohy. A několikrát jsme byli fénovat dalekohled.

Neděle

Ranní balení a brzký odjezd domů. Výlet to byl pěkný a i pár nových zkušeností mi to přineslo. Hodně se mi do paměti vryly nádherné hvězdokupy ve Vozkovy a sluneční protuberance. Lidé byli příjemní, ochotní, nechali nás podívat se jejich dalekohledem. Akorát mi přišlo, že ten zápal není tak velký jako třeba na letní Expedici v Úpici. Měla jsem pocit, že hospůdka je stále nějak moc plná… Zdeněček celou akci nazval “Setkání majitelů dalekohledu”, ne setkání pozorovatelů. Bůh ví, třeba se tam zase podívám…

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Neděle

 

Sobota

 

Pátek

Žádné komentáře